Při pohledu na obrázky plačících lidí v Paříži a šokované reakce z celého světa je vidět, jakou roli hrají symboly pro naše kolektivní sebeurčení. Jakkoli běžní Pařížané/Francouzi pravděpodobně katedrálu Notre Dame nenavštěvovali každý den, v jejich povědomí, jak se nyní ukazuje, nepochybně existovala jako symbol sounáležitosti s něčím větším – národem, historií, kulturními kořeny apod. Domnívám se proto, že bychom i v dnešní době měli brát roli symbolů vážně, jelikož nám mohou pomoci v posilování naší sounáležitosti, hrdosti a kolektivního sebevědomí.
Mimozemšťan, který by včera večer přistál v centru Paříže, by patrně nerozuměl povyku, který se v jeho okolí a ve světě strhnul. Z nezaujatého pohledu „pouze“ hořel jeden kostel (byť poměrně velký). Šokované reakce z celého světa však ukázaly, že i člověk z druhého konce planety může cítit silnou sounáležitost s „kameny“ stojícími uprostřed Paříže. O co silnější pak musela být reakce Francouzů, pro které je Notre Dame jedním ze symbolů jejich země. Symbol, který v sobě shrnuje několik rolí – odkazu na dlouhou historii tohoto národa, jeho kulturní a náboženské kořeny, místa konání historických událostí i ukázky stavitelských a uměleckých dovedností předků. Četné sbírky na obnovu katedrály, které se rozběhly, ještě než byl požár vůbec uhašen, pak ukazují, že pocit sounáležitosti je skutečně silně rozšířený. Je přitom příznačné, že rekonstrukce katedrály probíhala již nějakou dobu, ale až do požáru se žádné velké sbírky na její obnovu nepořádaly. Jako by se tím ukazovalo, že symboly působí v našem podvědomí a reálně si jejich moc uvědomíme až v momentě, kdy se na ně významně upozornění.
Pokud bychom v požáru Notre Dame měli vidět poselství pro naši dobu, nemyslím si, že by jím byly občas se objevující narážky na úpadek naší civilizace. Viděl bych v něm spíše výzvu k tomu brát vážně symboly, protože nám mohou pomoci (aniž bychom si to vědomě připouštěli) v posilování nejen kolektivní sounáležitosti, ale i hrdosti a sebevědomí.
Za českou „Notre Dame“ bychom v současnosti patrně označili Katedrálu sv. Víta, Karlův most nebo Karlštejn. Tyto stavby jsou, podobně jako Notre Dame, pojítkem s naší minulostí a vyjádřením národní hrdosti. Mám však za to, že České republice chybí symbol, který by vyjadřoval snahu oprostit se od komplexu malého a utlačovaného národa a odhodlání stát se sebevědomou zemí, která se nebojí obstát ve světové konkurenci. Domnívám se proto, že by bylo vhodné vložit celonárodní úsilí na vybudování stavby, která by takový obrat odrážela, a například vybudovat v Praze dlouho diskutovanou novou koncertní halu. Z dlouhodobého hlediska by pak podobnou roli mohly sehrát vysokorychlostní tratě, které by pomohly (nejen dopravně) pozvednout celou zemi.